Příběhy z fotolovů

Zde budu postupně přidávat ty  nejsilnější zážitky z focení.

Na návštěvě u liščat

O této liščí noře jsem věděl , ale několik let tam nebyl. Zkusil jsem tedy štěstí a vydal se na místo. Focení probíhalo v roce 2019 a i letos se mi zadařilo u jiné nory s liščaty , ale o tom někdy jindy. Při příchodu na místo nic nenasvědčovalo tomu , že by se tam mělo něco dít. Po nějaké době čekání u stromu vidím jedno lišče jak se zjevilo jak duch a cosi si prohlíží. 

Chvilku tam brouzdalo a než jsem se nadál , tak tam skotačilo celkem šest liščat Bylo krásné sledovat ty prcky, jak dovádějí. Vidět bratrské šarvátky i něžné vzájemné olizování. 

Měl jsem velkou kliku , že celé dvě hodiny mě neobjevila liška (matka). Buď byla zalezlá v noře, nebo spíše na lovu , aby uživila šest liščat. O liškách je známo , když pojmou podezření, že nora s liščaty  byla objevena člověkem , tak je přenáší na jiné místo , což jsem samozřejmě nechtěl. Mnohokrát se na mě liščata upřeně dívala, jenže stačil pohyb některého ze sourozenců a  pozornost byla ihned přesunuta z mé osoby. 

Nebylo to jednoduché focení , což dokazuje krátké video. V lese již ubývalo světla a liščata byla jako tisíc blech a málokdy se zastavila. 

Dvě hodiny dovádění si začaly vybírat daň ve formě únavy. Některé lišče zalezlo do nory, jiné zalehlo na terénní plotně. Počkal jsem , až se setmí a místo opatrně opustil.

O pár dní později jsem se opět pokusil navštívit nory , ale tentokrát nebyl příznivý vítr a já musel obejít půl kopce , abych se dostal k noře. Tentokrát ze zhora. Nedával jsem tomu příliš šancí. O to víc mě překvapilo , že opět vidím tři liščata. Nýbrž to bylo v červnu , tak už to byli bystré šelmičky. Dvě odběhla opodál a sledovali mě z bezpečné vzdálenosti. Ovšem třetí lišče zůstalo stát na místě a zkoumalo mě pohledem. Pak udělalo něco z čím jsem opravdu nepočítal , vydalo se ke mě. Přišlo tak na čtyři metry , předníma tlapkama se vyhouplo na kmen , aby lépe vidělo. Pak prošlo kolem a pokračovalo dál , do kapradí. Vzniklo spousty fotek , ale hlavně zážitek , na který se nezapomíná.

Jelen, já a jezevčík

Byl pěkný podzimní den a právě probíhala jelení říje. Při scházení  jednoho z vrchů na Křivoklátsku jsem v jeden okamžik ucítil jelení prk. Ještě více jsem tedy zvažoval každý krok, neboť to byl velmi suchý rok a lupení neskutečně šustilo. Když jsem sešel asi 10-15 metrů, tak jsem to uviděl. Buk s parožím a to doslova. Z místa, kde jsem byl, tak zírám na mohutný kmen a z každé strany paroží krásného, ležícího čtrnácteráka. Odpočíval a zrak měl upřený dolů  ode mě do blízkého mlází. 

Udělal jsem krok ke stromu s tím, že budu čekat dokud se nezvedne. Asi po půl hodině čekání, kdy mě nad hlavou přelétlo několik dopravních letadel, která šla na přistání jsem dostal nápad se přemístit do lepšího úhlu. Vždy, když poletí letadlo, tak vyrazím, abych utlumil zvuky suchého lupení. Právě  když jsem byl napůl cesty mezi dvěma kmeny, tak jsem uviděl proč leží jelen tímto směrem a proč kouká právě do mlází. Měl tam svůj harém s několika laněmi. Viděl jsem místy jen obrysy, zhruba 8-10 kusů. Při dalším přeletu jsem zvolil návrat k původnímu stromu, pěkně po bobku, jako kačer a doufal, že si mě nějaká z laní nevšimne. Podařilo se a už žádné riskování, pěkně čekat. Nekonečné dvě hodiny stání u stromu, foťák s teleobjektivem v pohotovosti si začaly vybírat svou daň. Unavené nohy a hlavně levá ruka co podpírala objektiv dostávala křeč. Kdyby mě někdo sledoval, řekne si blázen, který třepe rukou, občas nohou, nebo se různě ohýbá, neboť i záda se hlásily o slovo. Pak už věci nabraly celkem rychlý spád. Slyšel jsem lidské hlasy, psí štěkot a bohužel jsem to slyšel blíž a blíž. Na protějším svahu za oplocenkou se zjevil tatík se dvěma dětmi a jezevčíkem. Praskání větví, křik dětí a štěkot psa kupodivu jelen toleroval. Neustále ležel, ale na laních už byla vidět velká nervozita a schylovalo se k tomu, že se dají všichni na útěk a já po tom čekání nic nevyfotím. Jak jsem neustále ostřil na jelena a čekal že vyběhne, abych měl alespoň nějaký úlovek, tak jsem si ani neuvědomil, že štěkot jezevčíka je velmi blízko. Spustil jsem zrak z jelena a pootočil hlavu. Vidím, jak běhá kolem zmíněné oplocenky a na něco štěká. Pak jsem to uviděl. Uvnitř oplocenky byl skrytý jelen sika, kterého jsem na okamžik zahlédl. Jenže sikáč odskočil a hádejte kdo se stal středem pozornosti jezevčíka...JÁ  Přiběhl asi pět metrů ode mě a štěkal a štěkal. V téhle situaci přichází chvíle pro focení. Jelen vstává, lehce se oklepe od lupení a díky bohu se začíná rozhlížet co se děje. Nastal okamžik pro několik fotek, než je celá akce u konce. Laně, které odběhly před půl minutou následuje i jelen a dává se na útěk. Lidské bytosti zmizely za horizontem a pes ve štěkání nepolevuje. Naštvaným krokem vyrážím k jezevčíkovi a i ten se dává na útěk. Takže všichni utekli a já sedám ke stromu a prohlížím, zda se nějaká fotka povedla. Největší zklamání je z majitele psa, který na něho ani jednou nezavolal, nezapískal. 

Jak vznikla: Královská porada

Tenhle příběh popisuje vznik mé nejznámější fotografie s názvem Královská porada, která získala i nějaká ocenění. Jednoho rána, kdy se skupina jelenů vracela z pastvy o něco déle, než bylo obvyklé jsem je sledoval ze stromu. Díky zvlněné nerovnosti pole jsem viděl pouze pohybující se paroží. Bylo mi jasné, že míří do lesa a já přemýšlel, jak jim nadběhnout a zda to vůbec stihnu. V jedné chvíli se však skupina rozdělila. Jedna pokračovala k lesu a druhá začala směřovat mým směrem.

Po nějaké době došli jeleni ke starému stromu v poli a tam začali postupně zaléhat. Problém byl, že co chvíli jeden, dva vstali a sledovali okolí. No nic, řekl jsem si, pěkně na kolena a jako pejsek jsem se začal přibližovat k paroháčům. V této pozici jsem strávil 100 možná 150 metrů. Snažil jsem se být opatrný, protože i když byl vítr příznivý, tak klasy o sebe neskutečně šustily. V jednom okamžiku však zašustily od někoho jiného. Byla tam zalehlá skupina prasat. Změnil jsem trochu směr a takovým obloučkem začal skupinku prasat obcházet, samozřejmě pořád po kolenou. Bylo to docela vzrůšo, poslouchat kolem sebe šustění, chrochtání a pískání selat. 

To byl zřejmě i důvod k neklidu jelenů, kteří o nich bezpochyby věděli dřív, než já. Nicméně dobrá věc se podařila a já se zdárně přiblížil k cíli. V ten okamžik se začala přesouvat i prasečí skupinka a jeleni začali postupně vstávat. Fotil jsem jak o život a chvíli jim trvalo, než si mě všimli. Finální fotka, kdy už jsou všichni při sobě, jsem věděl, že nebude dlouho trvat a dají se na útěk. Začal jsem se tedy vracet stejným způsobem až k malému remízku, kde jsem si konečně stoupl na nohy. Jeleni sice odběhli nějakých 30-50 metrů, ale poté co zjistili, že prasata i já jsme pryč, začali opět uléhat k odpočinku.

Laň a kolouch

Při návratu z lesní obchůzky na jednom z vrchů Křivoklátského lesa, na kterém je malá skalka jsem nakoukl, zda něco neuvidím na druhé straně ve stráni. Téměř okamžitě jsem si všiml laně, která odpočívala u stromu nedaleko mě. Ihned jsem si lehl na zem a navrch skalky se opatrně doplížil. Byl jsem rád, že si mě laň nevšimla a dál zůstala ležet na místě. Fotil jsem jak o závod a až asi po pěti minutách jsem zjistil pohyb u hřbetu laně a došlo mi, že tam leží s kolouchem.

Od této chvíle jsem si řekl, že je nesmím za žádnou cenu vyrušit, ať se děje co se děje. Okamžik jsem uvažoval, že bych se sesunul zpět za skalku, ale díky suchému listí ze stromů jsem nechtěl riskovat. „Tak si poležím", řekl jsem si, a až odejdou, vyrazím k domovu. To jsem ještě netušil, že takto zůstanu 2,5 hodiny. Laň s kolouchem asi hodinu leželi, poté vstali a začali se popásat. Byly chvíle, kdy jsem myslel, že už je konec a laň i kolouch mě zavětřili.

Po dobu, co byli ve stoje mě většinou vadil ve výhledu lesní porost, tak jsem se jen kochal pohledem na krásná zvířata. Když skončili s ochutnávkou lesních travin, vrátili se zpět ke stejnému stromu a opět zalehli. Při pohledu na odpočívající dvojici a švitoření ptáčků nad hlavou na mě začala jít dřímota a mnoho nechybělo a já tam prostě usnul.

Nicméně jsem vydržel a velkou odměnou mi bylo, že laň i kolouch po čase vstali a prošli přímo přede mnou. Prcek navíc ještě zastavil, jakoby říkal „vidím tě", ale pokračoval klidným krokem za mámou.

Oba obešli zmíněnou skalku a zmizeli v mladé bučině. Takže zážitek jako hrom, fotky nějaké též a hlavně zvěř zůstala v klidu bez vyrušení. Jeden z nejsilnějších zážitků vůbec.